No vidíte. Před pár měsíci jsem na tomto místě recenzoval vizuálně vymazlenou Substanci (2024) od francouzské režisérky Coralie Fargeat. A hle! Ve stejném roce a s podstatně menší pompou vznikl ideově podobný film Jiný člověk, za nímž stojí Američan Aaron Schimberg, o kterém jsem v životě neslyšel. Ideově podobný především v otázce změny identity a urputné touhy stát se objektem svých vysněných představ. Oproti adrenalinem poháněné Substanci se však komorně laděný Jiný člověk v mnohém odklání. Vtip je v tom, že film Aarona Schimberga tak trochu klame tělem. Začíná jako vážně míněné drama s atmosférou New Yorku sedmdesátých let, které s přibývající stopáží přechází do černohumorné psychologické sondy zkoumající palčivé existenční otázky. Nakolik nás vlastně definuje náš vzhled? Může mít vizáž dopad na vývoj a podobu charakteru? A pokud od píky změníme naší fyzickou podobu, zůstane pod novou fasádou ten samý člověk? Těch otázek je podstatně více, a pokud přistoupíte na režijní styl Schimberga rámovaný vláčným tempem a nevyzpytatelným dějovým větvením, budete se pravděpodobně „bavit“ od začátku až do konce.

Edward Lemuel (Sebastian Stan) má tvář zdeformovanou neurofibromatózou. Genetickým onemocněním, které je specifické výskytem různě velkých nezhoubných nádorů po celém těle. Edward je námezdní herec, ale jeho mizerná kariéra stojí výhradně na účinkování v instruktážních videích o správném chování na pracovišti vůči fyzicky znetvořeným kolegům. Jak může divák v prezentované ukázce vidět, vzdělávací videa doslova překypují blahosklonným chováním. Tedy přesně tím, o co drtivá většina fyzicky postižených lidí opravdu nestojí. Tiché posměšky i přemrštěná laskavost je něčím, co však Edward zažívá dnes a denně. Není divu, že se snaží být před okolním světem neviditelný. Je ostýchavý, poněkud neohrabaný, tichý, vystrašený a plně si uvědomuje, že čím méně bude ostatním na očích, tím větší bude mít klid. Bezpečným útočištěm je mu jeho ponurý newyorský byt. Zde má své soukromí, které znenadání naruší výskyt nové pohledné sousedky Ingrid (Renate Reinsve), mladé, živelné a ambiciózní scenáristky divadelních her.

Ingrid se svého souseda zprvu lekne, ale velmi brzy mu nabídne přátelství s nepatrně naznačeným příslibem něčeho většího. Málomluvný Edward pootevře dveře do svého soukromí a nesměle s Ingrid hovoří o svém životě, zájmech a takřka nicotné herecké kariéře. Vitální jiskra a krása mladé sousedky však Edwarda činí ještě smutnějším, než obvykle bývá. Jako zázrakem se na obzoru zjeví možnost experimentální léčby zahrnující rekonstrukci obličeje. Po počátečním váhání jde Edward šanci naproti. Risk se mu vyplatí! Zdeformovaný obličej postupně odpadá a pod ním se rodí tvář pohledného muže. Konečně může okusit realitu normálních lidí. Flirtování, nezávazný sex, noční tahy. Edward doslova pohřbí starou identitu, přestěhuje se, změní si jméno na „Guy Moratz“ a rozjede dráhu úspěšného realitního makléře. Po nějaké době se cesty Edwarda a Ingrid opět protnou. Mladá scenáristka a nyní i režisérka hledá hlavní postavu do své připravované hry. Postavu založenou na jistém sousedovi se zdeformovaným obličejem, který prý údajně spáchal sebevraždu. Kdo jiný by takovou postavu mohl zahrát lépe, než její předobraz? S latexovou maskou na obličeji se Edward/Guy účastní konkurzu a nic netušící Ingrid začíná být nadšená. Do dění však nečekaně vstoupí někdo další. Od tohoto okamžiku začne sílit Edwardovo utrpení.

Oním dalším člověkem je Oswald, kterého ztvárnil neurofibromatózou postižený britský herec, moderátor a aktivista Adam Pearson. Ve filmu Jiný člověk připomíná Oswald jakýsi karmický trest pro Edwarda. Poprvé se na scéně objeví, když si Edward na jevišti zkouší své repliky. Samozřejmě, že jej setkání s „dvojníkem“ překvapí. Kolik lidí s tak vzácným genetickým postižením za život potkáte? Příchod Oswalda atmosféru filmu okamžitě rozsvítí. Navzdory fyzickému postižení je Oswald žoviální, umí zpívat, bavit společnost, provozuje jógu, tančí, motají se kolem něj ženy a mimo jiné tak trochu fušuje do herectví. Od počáteční zvědavosti k pravidelným návštěvám zkoušek, až po zásahy do scénáře a rady ohledně hlavní role. Ingrid začíná pochybovat o tom, že Edward je pro roli ten pravý. Proč mít herce s maskou na obličeji, když může získat talentovanějšího člověka, který své postižení nemusí předstírat? Čím více se Oswald v ději vyskytuje, tím zoufalejší Edward je, jelikož v něm vidí muže, kterým mohl být on sám.

Jiný člověk celkem přímočaře naznačuje, že stát se ze přes noc někým krásným nutně nemusí přinést štěstí ani přetrvávající pocit nadřazenosti. Bažení po určitých standardech krásy je přitom jedním z mnoha druhů současných společenských posedlostí. Každý si patrně uvědomuje, že fyzicky přitažliví lidé s perfektní genetickou výbavou to v cestě za životním úspěchem mají zpravidla jednodušší, ale Jiný člověk tuhle povrchní pravdu podrobuje zatěžkávací zkoušce. Stará podoba Edwarda může oprávněně vzbuzovat lítost. Oproti tomu Oswald překypuje pozitivní energií a osobním magnetismem, který v nás vyvolává celou řadu různorodých pocitů - kromě lítosti. Je pravda, že Edwarda se na začátku filmu sem tam někdo lekne nebo mu věnuje udivený pohled, ale většina lidí, s nimiž přijde do styku, ho vnímá docela normálně. Problém Edwarda pramení spíše ze znechucení nad sebou samým, nad neschopností vnitřně se ztotožnit, což do značné míry ovlivňuje jeho zkreslené vnímání reality. Jiný člověk není vyloženě filmem o vzhledu ani o nitru, ale o tom, jak se tyto dvě veličiny vzájemně ovlivňují a také o tom, že chyby za své charakterové nedostatky hledáme všude kolem, jen ne u sebe.

Ve filmu několikrát zazní narážka na pohádku Kráska a zvíře. Po experimentálním lékařském zákroku se z Edwarda skutečně vyloupne pohledný princ, ale k jeho překvapení nemá atraktivní vzhled žádný dopad na rysy osobnosti, nehledě na fakt, že mu půvabnou sousedku/princeznu odloudí skutečné „zvíře“, tedy Oswald. Zdá se, že v případě Edwarda nebyl vzhled nikdy pravým problémem, protože zůstává stále tím stejným zahořklým nýmandem. Tato pravda nabývá na velikosti kdykoliv se hlavní hrdina setká se všemi milovaným Oswaldem, který symbolizuje poučný pohlavek i promarněnou příležitost. Funguje to výborně, jelikož film doslova stojí na vzájemné dynamice obou hlavních herců. Známá tvář MCU (Marvel Cinematic Universe) Sebastian Stan je opravdu kouzelný v roli věčně mrzutého hezouna, jehož radikální proměna nám z diváckého hlediska vlastně nepřináší žádné potěšení. Ještě výraznější je Oswald, za což může do značné míry fakt, že představitel Adam Pearson je reálný a neukrývá svou tvář pod vrstvami latexu. Jeho nakažlivý optimismus, dominantní ovládání prostoru a otevřenost vůči ostatním krásně kontrastuje s narůstající frustrací Edwarda, jemuž krásná fasáda nedokázala změnit zahnívající nitro.

Svou umírněnou formální stránkou a občasným výskytem významového symbolismu (záhadná díra ve stropě, putovní psací stroj) film poletuje mezi estetikou raných příspěvků Woodyho Allena a „lyrickou“ výstředností Charlieho Kaufmana. Úvodní scény v hlučném bytovém komplexu s poměrně častou přítomností bizarních postav a postaviček dají vzpomenout na mysteriózní drama On se bojí (2023), za nímž stojí výrazná tvář uměleckého hororu Ari Aster. Jazzový saxík v pozadí a letmé surrealistické vsuvky zase evokují tvorbu nedávno zesnulého Davida Lynche, ale zde je nutné jedním dechem dodat, že Jiný člověk má srozumitelnou příběhovou výstavbu s jasně vyloženou finální pointou. Možné s až zbytečně doslovnou pointou.

Skutečný problém mám spíše s tím, že režisér a scenárista Aaron Schimberg trochu zneužívá genetickou nemoc k demonstraci jednoduchých a až příliš doslovných hesel. Je snadné od stolu tvrdit, že čistá duše má důležitější význam než náš zevnějšek. Ohánět se motivačními floskulemi o důležitosti vnitřního půvabu a zdravém sebevědomí, jež převyšují vzhled, není těžké, pokud sami netrpíte obdobným fyzickým defektem. Oswald vždy odkudsi vyskočí, získá potlesk, obdiv a přízeň žen, kdežto nenávistný Edward zůstává stejně zahořklý jako na začátku. Inkasuje jednu životní ránu za druhou (psychicky i fyzicky), zatímco Oswald slaví úspěch na všech frontách, což v poslední třetině stopáže získává až absurdně humorný rozměr. Právě černohumorný podtón celkovému výsledku ubírá na bodech, protože zlehčuje vážnost situace. Film skrze Oswalda vlastně naznačuje, že být postižený je děsně cool věc. Přitom je přeci na výsost zřejmé, že lidé s takovým tělesným postižením nemají na růžích ustláno a určitě jim každý automaticky nenabízí oslnivý kariérní postup. Edward na začátku propadá depresím a potlačovanému zhnusení nad svým vzhledem, což sice není správný přístup, ale přesto je pochopitelný a konkrétně v mých očích naprosto legitimní. Asi proto mi přijde maličko nemístné, že film za takové vnitřní nastavení Edwarda neustále pranýřuje.

Napadlo mě, že jsem možná trochu přecitlivělý, ale jak jsem zjistil, podobné výtky se vyskytly krátce po té, co byl Jiný člověk uveden na festivalu Sundance. Určitě nejde o zásadní nedostatek nebo něco, co by film poškozovalo, ale přijde mi důležité tento problematický aspekt zmínit. Rovněž je pravda, že Schimberg ke konci zbytečně tlačí na pilu, zkratkovitě zahušťuje děj a omlacuje nám průhlednou pointu o ústa, ale ani tyhle kaňky nedokáží rozbít dojem z nevšední podívané, která si svou šanci určitě zaslouží. Casting se zkrátka povedl na jedničku s hvězdičkou a nabízí prokreslené postavy, které rozhodně mají co říct. Sebastian Stan prý s filmovou protetickou maskou chodil po ulicích New Yorku a navštěvoval různá restaurační zařízení, aby mohl důkladně studovat reakce lidí a lépe se tak sžil s postavou Edwarda. Vyplatilo se. Stan rozhodně není servilní otrok komiksových omalovánek, ale kvalitní charakterní herec. Švitořivý optimismus Adama Pearsona, kterému Schimberg napsal postavu Oswalda na tělo, představuje hřejivé těžiště celého filmu. Z epicentra těchto dvou polarizačních článků pak vyčnívá mírně ztřeštěný výkon sympatické norské herečky Renate Reinsve.

Jiný člověk výmluvně demonstruje, že každý z nás je originální individualitou, bez ohledu na to, jak vypadá. Kvalitu charakteru nedefinuje vzhled tělesné schránky, ale činy. Můžeme své neúspěchy svádět na nejrůznější bolístky a překážky, které nám údajně brání v dosažení cílů, ale na příkladu Edwarda lze dobře vidět, že ani kouzelné sejmutí svazujících limitů z nás nemusí udělat kvalitnější lidi. Edward Lemuel ztělesňuje hrozivou noční můru každého z nás. Tedy situaci, kdy potkáte někoho, kdo vypadá přesně jako vy, ale současně je ve všem lepší. Potkat se s někým, kdo si na rozdíl od vás umí naplno užívat život a nikdy si nepřipouští, že by byl podřadnější než ostatní. Americká nezávislá společnost A24 (Ex Machina, Maják, Slunovrat) opět dokázala, že umí produkovat mimořádně zajímavé a umělecky hodnotné filmy. Jiný člověk se k nim může směle zařadit.